Místo, které miluji

16. října 2014 v 17:26 | Naerwen |  Hřejivá výzva
Hřejivá výzva. Na první pohled něco, co slibuje udržet nohy v teple celou zimu. A nejspíš to tak i bude, protože u některých témat se člověk docela zapotí. Ale o to větší zadostiučinění zažívá, když se mu povede zdárně dokončit další článek.
První téma nese název Místo, které miluji.
Zdálo se to být jednoduché.
 

Kiss me, kill me (1)

20. září 2014 v 18:18 | Naerwen |  Z nápadů
Stáli pod vývěsním štítem antikvariátu a k nohám se jim snášely krůpěje deště. Den měl příchuť studeného kafe, které ráno zůstalo osamoceně stát na kuchyňském stole, zatímco se v objetí odploužili zpátky do ložnice.
Když se teď podívala dolů na svoje boty, v úšklebku si vtáhla mezi zuby spodní ret a potřásla hlavou. V půlce snažení ji přestalo bavit šněrovat tkaničky. Stála tam v těch vysokých černých botách, konce tkaniček splývaly do kaluže, zelený kabát byl nasáklý deštěm za těch několik minut cesty od autobusové zastávky až sem.
Vzhlédla, víčka přivřená, jak ji do nich bodaly dešťové kapky. Dívala se na něj.

Vykoupená hříchem

19. září 2014 v 22:34 | Naerwen |  Z nápadů
Hledíš do spleti krvavýho listí, svět kolem tebe šediví. Všechno ztrácí smysl. Zůstáváš sama, chycená do obrazu utrpení, na pootevřený rty ti sedá jinovatka. Vnímáš, jak celý tvoje tělo spěje ke zkáze. Hrudní koš ti obscénně roztahuje žebra k posledním zrychlenejm nádechům. Tak prudce, až se ti lámou a tříští. Derou se skrze tvoji kůži bez pigmentu a tentokrát je to doopravdy - ne jako v době, když sis po několik týdnů potajmu obracela žaludek naruby.
Tělo ti plní vzduch plnej jedu a ledovejch kostek. Čím víc ho v sobě máš, tím horlivěji do sebe vtahuješ další, vděčná, že přichází konec. Tělo je stroj. Život je fikce. Celý se to rozpadá, všechno se ztrácí. Zapomínáš.
 


Anonymní světy

20. srpna 2014 v 20:43 | Naerwen |  Z deníčku
Stojím na zpustlém parkovišti, kde jediná zdejší pouliční lampa je zarostlá křovinami a bodláčím a vůbec se nepodobá té
lucerně z Narnie. Škoda. Bylo by hezké mít v blízkosti něco známého, byť neživého. Bylo by hezké vědět, že někde nějak
začnu znovu. Možná právě proto se mi tak líbí představa reinkarnace. Narodit se znovu do podoby jepice, například.
Za jeden jediný den života se toho snad nedá zas tak moc zkazit. Nebo dělnice v mraveništi. Přesný řád, daná úloha,
součást zaběhnutého systému, součást společenství. Jedna z mnoha existencí v zástupu dalších a přesto nepostradatelná.

Geometrie vzpomínek

18. srpna 2014 v 17:12 | Naerwen |  Z nálad
Sedím, před sebou sbírku peříček. Většinou pocházejí z polštáře. Prohlížím si je, otáčím v bledých prstech s okousanými
nehty, nastavuji je proti mdlému světlu za okny, hladím a vzpomínám. Říkám si, že bych je mohla nabarvit a pak zavěsit na
lustr. Ale večer se zhasnutými světly by mě ta dekorace taky mohla vyděsit. Špatně si zvykám na nové věci. Na nová prostředí.

Expanze valia

31. července 2014 v 21:39 | Naerwen |  Z nálad
Zažívám emocionální vystřízlivění. Vyprchávají ze mě úplně všechny pocity, všechny nálady, všechna psychická rozpoložení. Necítím. Nervové buňky se stahují do sebe jako poupata růží v zanedbaném záhonu. Tím záhonem je moje tělo. Tělo prorostlé pochybnostmi a napadené insomnií, tělo bez vláhy, beze smyslů. Zato plné strachů, fobií a skepse. Je to všechno schované za hradbou sevřených rtů a zhoršující se introverzí. Deprese má vskutku bohatě nastlané hnízdo, ve kterém se může uvelebit a růst.

Sluneční apokalypsa

28. července 2014 v 19:10 | Naerwen |  Z deníčku
Nemůžu si pomoct, prostě mě to fascinuje. Zbraně a plynové masky, vrakoviště plná rzi a suti pod zataženou oblohou protkanou radiací a odstupňované odstíny zelené barvy na pytlovitých uniformách. Syrový závan nebezpečí ze tmy podzemní dráhy, kde se ukrýváte se skupinou přeživších… Fascinuje mě to takovým tím zvláštním, nepopsatelným a neuchopitelným způsobem. Je to ten druh humoru, který nikdo nechápe, a proto nemůžete vykládat vtipy. Ten druh hudby, který neposlouchá nikdo, koho znáte. Ten druh posedlosti určitým žánrem, který nemáte jak vysvětlit, protože okolí vás má zaškatulkované v něčem jiném.

Rezavějící duše

26. července 2014 v 22:21 | Naerwen |  Z nálad
Nelepší se to.
Usmíření s mou druhou polovinou mozku nepřichází. Snažím se to asi propojit jen silou vůle, což nefunguje. Blikající kontrolky hlásí kritický stav, přetlak, selhání a kompletní zhroucení systému. Je jen otázkou času, než bude celý mechanismus vytažen ze zrezivělých trosek, ze změti šroubů a ozubů a skřípajících kolejnic, z tenkých olověných drátů a silnějších železných trubek, než bude identifikován a řádně rozebrán a po částech poslán na vrakoviště, zatímco moje druhá nezhnisaná část nalezne svůj osud možná tak někde u vývodu odpadní trubky, která vypouští do vody mraky svinstva. Odhozená pravá polovina spočívající pod klenbou syrového deště, s vyhaslými očními důlky a obnaženou spodinou lebeční, s prázdnými kloubními jamkami a do sebe se hroutícími žebry. Odhozená divadelní maska, na které zvolna zasychá pot a krev posledního představení.

Sugesce v chloroformu

25. července 2014 v 22:29 | Naerwen |  Z nálad
Polibek zfetované múzy na rozpraskané rty poleptané alkoholem. Svíjející se bezbrannost před lačným zrakem maniodepresivní psychózy. Pocity zašité do rozpadajícího se mechanismu s infikovanou krví a selhávající imunitou, pocity jako imitace ledvinových kamenů, pocity k zadušení, když člověk vyjde ven na vzduch. Bezpečně se teď cítím doma. V posteli, v dece ze stoprocentního polyesteru, obklopená haldou všemožných věcí, které mě udržují při životě stejně efektivně jako nemocniční vybavení.
Není mi špatně.

Detox myšlenek

25. července 2014 v 9:09 | Naerwen |  Z deníčku
Nespím… Už zase nespím.
Přišla jsem na šedesát nových způsobů, jak objímat polštář, zatímco obloha za tepaným mřížovím žaluzií měnila barvu na stále tmavší modrou. Stále tmavší odstíny, stále větší tma a já tu klidně ležím a přemítám, jestli si mám zkusit vzít prášky na spaní, které mi v mé improvizované lékárničce zavazí už přes rok a půl. Čekám, jestli se z toho černého obdélníku ve zdi vynoří nějaká potvora, o které jsem si jako malá vždycky představovala, že se prostě musí schovávat na druhé straně, čekám, jestli přejde půlnoc, než se mi podaří usnout, čekám, jestli mi z hlavy vyprchají všechny otravné myšlenky jako účinky narkózy.

Kam dál