Expanze valia

31. července 2014 v 21:39 | Naerwen |  Z nálad
Zažívám emocionální vystřízlivění. Vyprchávají ze mě úplně všechny pocity, všechny nálady, všechna psychická rozpoložení. Necítím. Nervové buňky se stahují do sebe jako poupata růží v zanedbaném záhonu. Tím záhonem je moje tělo. Tělo prorostlé pochybnostmi a napadené insomnií, tělo bez vláhy, beze smyslů. Zato plné strachů, fobií a skepse. Je to všechno schované za hradbou sevřených rtů a zhoršující se introverzí. Deprese má vskutku bohatě nastlané hnízdo, ve kterém se může uvelebit a růst.


Tělo, ve kterém proběhly všemožné regenerační pochody, se stále nejeví jako příliš čisté. Stále se nezdá být tak sterilní, aby bylo možné převézt ho na sál a zbavit ho přehnané úzkosti a sebeobviňování. Nikdy nedosahuje pozitivních hodnot na snímačích.
Tělo schlíplé, zpustošené a vyždímané… A pár vteřin nato zase zaplavené množstvím protichůdných cítění, až se celý jeho krajinný ráz v jednu chvíli kompletně mění. Proud kalných myšlenek, úvahy přetékající až dětinskou naivitou (nebo se to dá přeci jen nazvat přehnanou důvěrou?), kaskáda chladivých ocelových vln v hlavě sevřené z obou stran mlýnskými kameny.
Potřebuju pomoct.
Přemýšlím, čím spravit tu nerovnováhu, čím zarazit to bujení. Po čem sáhnout, jak zlepšit tyhle stavy a eliminovat hrozící kolaps.
Prášky? Povinná hrst pestrobarevných pilulek, které mě udrží v provozuschopném stavu? Dávka chemie každé ráno, zapitá laciným džusem, který je patrně schopný napáchat v mém těle větší škody než ta sbírka sedativ v dlani?
Vlastně proč ne. Někdy zabředám tak hluboko do zoufalství, že mi nedělá potíže představit si celou tuhle Pandořinu skříňku, jak podléhá dezinfekčním účinkům z farmakologické náruče. Celou tuhle zpustlou, prachmizernou existenci s příliš velkým životním kapitálem, který - spíš než abych ho využila a měla tak za sebou spoustu výhodných investicí - jsem dala k ledu vinou své zabedněné zbabělosti, ostatně jako všechno ostatní, co šlo. Stala se ze mě pracovnice kryogenního ústavu, všechno jsem to nacpala do ledničky. Takže není těžké představit si samu sebe závislou na lécích.
Jeden lok na kuráž, který mi rozežere vnitřní stěny a umožní práškům hladce klouzat po přímkách a prohnat se mým tělem až ke kapilárám. Celé to šumí jako déšť za okny a celou mě to zaplňuje pocitem falešného klidu. Pocitem, že se nic neděje a všechno je fajn.
Potřebuju něco takového. Něco, co mi vyčistí hlavu, na vztyčených neonových prstech ukáže důvody, proč se nepoddávat, uklidí všechnu mou panickou hrůzu ze špatných rozhodnutí a přebytečných slov do nejzazšího kouta levé hemisféry, udělá mě prostě a jednoduše závislou na životě. Čert vem vedlejší účinky. Psychická odolnost v polorozpadlém těle se jeví jako větší výhra než perfektní zevnějšek s mozkem, v jehož jedné polovině chvílemi upadá racionální myšlení a druhá už je jen třesoucí se hroudou ničeho; nefunkční ostatky, jejichž tísňové volání nebylo vyslyšeno včas.
Lituju, že už jsem skoro u konce s další knihou. Lituju, že svoje vlastní příběhy píšu i nadále tak mechanicky, až se z nich úplně ztrácí podstata. Všechno se odvíjí moc překotně, ale je to stránka za stránkou o tom samém. Paralýza dějem, spádem, návazností a vyústěním stejně nevábným jako zasviněná odtoková mřížka. Nehnu se z místa. Neměla bych svoje postavy vláčet všemožným svinstvem jen proto, aby nakonec ustrnuly na mrtvém bodě. Neměla bych se pouštět do nových kapitol, když jsem neuzavřela ty předchozí. Jenže co s tím, když nové nápady nepočkají a já chci i ten letmý záchvěv inspirace nějak využít...
No nic.
Teď je na řadě posledních sto stránek druhotiny od Marka Hoddera. Těším se.
Říkám si, jestli by knížky mohly být lepší léčbou než pilulky. Rozhodně by to bylo méně invazivní. Pořád si pamatuju, jak jsem jako malá plivala takřka všechny tablety do záchodu. Nechtěla jsem je polykat. Bála jsem se, že je nebudu schopná spolknout, že mi neprojdou hrdlem a akorát mě zadusí. Co je to za léčbu, když vás zabije ještě předtím, než může začít působit?!
A teď? Diazepam v lepené vazbě s vytištěnou útěchou a nadějí. Záchranné lano, které se mi taky může v jistou chvíli omotat kolem krku.
Co na tom?

Já přece nic necítím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama