Sugesce v chloroformu

25. července 2014 v 22:29 | Naerwen |  Z nálad
Polibek zfetované múzy na rozpraskané rty poleptané alkoholem. Svíjející se bezbrannost před lačným zrakem maniodepresivní psychózy. Pocity zašité do rozpadajícího se mechanismu s infikovanou krví a selhávající imunitou, pocity jako imitace ledvinových kamenů, pocity k zadušení, když člověk vyjde ven na vzduch. Bezpečně se teď cítím doma. V posteli, v dece ze stoprocentního polyesteru, obklopená haldou všemožných věcí, které mě udržují při životě stejně efektivně jako nemocniční vybavení.
Není mi špatně.


Mám v hlavě spoustu nápadů na ztvárnění mé bolestivě zkroucené duše. Mám chuť pustit si záběry z mých myšlenek. Den voní po broskvovém šamponu, kterým jsem si před chvíli vydrhla vlasy, a moje mysl je seskládaná z filmového pásu, na kterém se promítá ráže devíti milimetrů a fáze rozkladu. Rozpadám se, moje tělo se drobí a hnije kdesi ve smutkem obaleném zapomnění. Levá půlka napadená pesimismem to má za sebou rychleji.
Vidím svůj hanebný odraz na autobusových zastávkách vedle plakátů s hudebními festivaly, v metru vedle lidí se zaneprázdněnýma rukama a výrazem prostým jakýchkoli emocí.
Vidím se v zrcadle. Bílé, neopálené tělo, obrys klíčních kostí a síť namodralých žil. Jen v zrcadle vypadá moje kůže tak bílá a žíly tak vystouple. Anebo tak vypadá jen můj odraz a stín mého druhého já.
Přemýšlím, jestli bude i můj stín mít stejné tetování, jaké si nechám na podzim udělat, anebo jestli se ty inkoustové čáry prolnou a vzájemně prošpikují a vyjde z toho pouhá napodobenina zesměšňující mou slabost pro celé tohle umění.
Snažím se něco provést s tím chumlem zmatených slov, který se mi cpe do hlavy jako zboží na výrobním pásu. Patrně zase obdržím vadnou zásilku. Tohle prostě nejde složit.
Jsou to nedbale načrtnuté kontury vnitřní tenze. Píšu, abych si zachovala aspoň část mentálního zdraví. Aspoň část svojí osobnosti, která se ještě nezdá být nakažená. Ta část, kterou ještě druhá půlka nestihla obalit a sežrat. Odstavec po odstavci dodávám svojí churavějící mysli protilátku a doufám, že to k něčemu bude. Že to aspoň zastaví postup nakažených buněk do krevního řečiště bez přehrad.
Dávka anestetik v podobě černého čaje a Skillet. Snaha o navrácení očištěných tkání na původní místa, rovněž dezinfikovaná, abych nezasadila svoje jednou očištěné myšlenky do dalších stínů.
Mentální křeč. Zmítání se a zabředávání stále hloub do pochybností. Nadechuji se kyselé příchutě nepříčetnosti. Mám zlozvyk kousat si nehty, ale ne ve chvílích jako je tahle. Ve chvílích jako je tahle zvládnu sedět a koukat do zdi. Zvládnu myslet na všechno špatné, zvládnu popsat tíhu viny jako vyblitou žluť s chemickým dojezdem. Štípe to na jazyku a sžírá to celé tělo, ale nehrozí sublimace. Sakra.
Chci se schovat. Chci zmizet. Chci do něčeho pořádně uhodit, pocítit v sobě otřes a sesuv půdy, sesuv těch odporných nánosů břitké lability, chci to ze sebe vyloučit i za cenu bolesti.
Ovdovělá duše. Kam se vrtne ten sebedestruktivní pocit bezmoci? Kdybych byla vlakovou stanicí, byla bych konečná. Žádný přestup. Všechno bych to lifrovala ven. Všechno by bylo prázdné a čisté.
Já bych byla čistá.
Zatím je moje mysl zaprášená betonová cela bez oken. Černým sprejem jsou na stěnách vyvedeny nápisy, některé přeškrtané, jiné tak velké, že zaplňují celý prostor, mažou pomyslné hranice mezi snem a realitou, až hrozí, že mě zadusí svým poselstvím, které hlásá, že jsem k ničemu. Ostré hroty písmen jsou nastraženým ostnatým drátem, na který dřív nebo později naběhnu.

Jestli to bude s účinnou zbraní, nebo s nahým tělem, to by mi měla prozradit moje levá hemisféra. Tak třeba příště se to dozvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama