Detox myšlenek

25. července 2014 v 9:09 | Naerwen |  Z deníčku
Nespím… Už zase nespím.
Přišla jsem na šedesát nových způsobů, jak objímat polštář, zatímco obloha za tepaným mřížovím žaluzií měnila barvu na stále tmavší modrou. Stále tmavší odstíny, stále větší tma a já tu klidně ležím a přemítám, jestli si mám zkusit vzít prášky na spaní, které mi v mé improvizované lékárničce zavazí už přes rok a půl. Čekám, jestli se z toho černého obdélníku ve zdi vynoří nějaká potvora, o které jsem si jako malá vždycky představovala, že se prostě musí schovávat na druhé straně, čekám, jestli přejde půlnoc, než se mi podaří usnout, čekám, jestli mi z hlavy vyprchají všechny otravné myšlenky jako účinky narkózy.


Mít tu možnost, nechala bych do sebe vpravit snad cokoliv, co by mi pomohlo konečně zabrat. Když se po dlouhých minutách ležení na břiše přetočím na záda, je snadné představit si, že jsem v pokoji provoněném dezinfekcí a vázou kytek na stole, že kolem mě pobíhají sestry, že jsem na kapačkách a že nemůžu odejít. Ha, nová myšlenka!
Co se mi asi tak mohlo stát?
Nakolik nenávidím nemocnice a nakolik si nepřeju v nich někdy skončit, bývá těžké ubránit se podobným stavům. Reálný svět bledne a nastupují ostré obrysy toho imaginárního. Navzdory okolní tmě je teď přítomný okamžik jen obrázkem ze snu, jen novinovým článkem, jen útržkem vyprávění.
Moje nová obsese se týká obvazů. Líbí se mi mít ruce zabandážované klidně až po lokty, líbí se mi, když můžu vnímat zesílené tepání krve, líbí se mi, když můžu imaginárnímu shromáždění z mé hlavy, které si posedá u kuchyňského stolu, pohlédnout do prázdných očí a vyzdvihnout ty svoje ruce, ruce překrytý vrstvami nesterilní bílé, ruce, jejichž tkáň je prožraná pochybnostmi stejně jako zbytek těla, jako žaludek, jako žebra, jako obě poloviny mozku. Prožraná stejně jako moje druhé já. Je rozptýlené do všech buněk, do všech zákoutí… A přece tak soudržné; mnohem víc než skutečná tělesná schránka.
Jsem kukla, ze které by se touhle dobou měl pomalu klubat motýl. Jenže moje schránka je buď tak moc pohodlná, že se mi nechce ven a radši v ní nakonec shniju a rozložím se, než abych aspoň vykoukla. Anebo je naopak mým vězením, sešněrovaným k sobě mou psychickou nestálostí, mými fobiemi, mými pocity nedokonalosti a vším možným, co prostě nedokážu prorazit.
Ze všech druhů ovoce mám alergii jen asi na tři. Zbytek nejím. Nejím, přestože jako malá jsem s tím problém neměla. Nejím, přestože se všude dozvídám, jak je to zdravé.
Jenže nemocné psychice nepomůže žádný vitamin. A jestli s narušenou myslí odejde i tělo, koho to pak bude zajímat? A jestli se nedostatkem živin projeví to, že se mi začne smršťovat kostra a váha poletí dolů, kdo z toho bude mít radost?
Nevím, proč si samu sebe někdy představuju jako vychrtlou pacientku ústavu, navlečenou do toho slušivého erárního oblečku s výstřihem stejně působivým jako zácpa na dálnici. Z výšky to může být monumentální výjev a podmanivá hra světel, zvlášť, když narazíte na horkokrevné řidiče. Z výšky a z pozice sledovacího oka kamery to může být zajímavý záběr i na mě. Zšeřelé nemocniční chodby s poblikávajícími žárovkami, stísněnost umocněná zelenou barvou a do toho ještě já a zvuk mých bosých nohou na linoleu. Plác, plesk, plác, plesk. Měla bych se vrátit a nazout si bačkory. Měla bych se vrátit a ustlat po sobě, měla bych tam trochu poklidit a u toho si urovnat myšlenky, měla bych se změnit, zlepšit, měla bych se znovu narodit.
Měla bych se postavit před zrcadlo a skalpelem si profesionálně otevřít hlavu. Můžu-li se říznout do stehna nebo do zápěstí, proč ne sakra do hlavy?!
Měla bych vyndat svůj mozek, tu schlíplou, třesoucí se hmotu plnou bzučících obvodů napadenou škůdci, a napojit ji na filtrační zařízení.
Všechny ty kličky a zákruty a mokvající tkáň obalená hnisavou krustou. Kolik červů se pod ní stihlo namnožit a kolik prohlodat hlouběji do zdravé mozkové kůry? Kolik příčetnosti ve mně ještě zbylo?
Funguju jenom napůl. Jsem vystínovaná polovina obrazu. Jsem obrysové světlo. Jsem vyfouknutý záchranný kruh. Jsem ironický výsměch dárcům krve.
Jsem zašlá, zlá a odporná.
Jsem to novodobá já, což se mi vůbec nelíbí. Chci zpátky svou starou verzi. Chci zažalovat tenhle upload, chci konkrétní podobu všednosti a unylého průměru.
Chci sebe v té podobě, v jaké jsem se našla ještě na začátku roku. Strach ze tmy a krve a neschopnost dívat se na horory, strach z výšek a psané fantasy texty s dívčími hrdinkami. Tohle jsem byla já. Nebýt to teď tak vážné, klidně se svému novému vnitřku zasměju.
Obsese z obvazů. Bože. Myšlenky na sebevraždu, myšlenky na věci, které nemůžu ovlivnit.
Třeba že mě srazí auto nebo že spadnu ze schodů. Že mě někdo doopravdy znásilní, že mi někdo bude posílat výhružné dopisy, že mi někdo přitiskne hlaveň revolveru ke spánku během přepadení u bankomatu.
Je snadné představit si, jak mi ta kulka proletí hlavou. Jak se mi do hlavy zaryje dokonale vybroušený kus olova a rozmetá celou mou existenci a s ní i všechny tyhle myšlenky a stavy.
Hodil by se mi nějaký detox. S čistou hlavou se člověku usíná líp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama