Rezavějící duše

26. července 2014 v 22:21 | Naerwen |  Z nálad
Nelepší se to.
Usmíření s mou druhou polovinou mozku nepřichází. Snažím se to asi propojit jen silou vůle, což nefunguje. Blikající kontrolky hlásí kritický stav, přetlak, selhání a kompletní zhroucení systému. Je jen otázkou času, než bude celý mechanismus vytažen ze zrezivělých trosek, ze změti šroubů a ozubů a skřípajících kolejnic, z tenkých olověných drátů a silnějších železných trubek, než bude identifikován a řádně rozebrán a po částech poslán na vrakoviště, zatímco moje druhá nezhnisaná část nalezne svůj osud možná tak někde u vývodu odpadní trubky, která vypouští do vody mraky svinstva. Odhozená pravá polovina spočívající pod klenbou syrového deště, s vyhaslými očními důlky a obnaženou spodinou lebeční, s prázdnými kloubními jamkami a do sebe se hroutícími žebry. Odhozená divadelní maska, na které zvolna zasychá pot a krev posledního představení.



Bojím se techniky. Bojím se, protože jí nerozumím. A stejně tak se bojím lidského těla. Svého těla, svého křehkého těla, té tenké bledé skořápky, která má být ukázkovým příkladem synchronizace všech čidel a pák a přístrojů nabitých energií až na doraz. Až ze mě odpadne nějaký kousek, co budu dělat? Jak ho seskládám k sobě a umístím na patřičné místo? Jak zajistím, aby zase začal fungovat? Budu chodit shrbená, s chvějícími se pažemi ovinutými kolem těla, abych si pojistila, že žádný další nevypadne? Že se žádná další část mého já neroztříští o chodník a nevpije do spár?
Prosím řekněte mi někdo, že se nebudu muset zastavit, abych ho sebrala, že s sebou nebudu muset nosit jehlu s nití, abych se zalátala dohromady. S polovinou mozku napadenou pochybnostmi, ale stále držící na svém místě, ukotvenou ve vyhrazeném prostoru, spočívající v loužičce dehtu… S tím můžu přežít. S tím vším, ať už to jakkoliv bodá a dloube do příčetné části vědomí a domáhá se to pozornosti, se dá přežít.
Jen se nedá najít symbióza. Nedá se fungovat naplno, když vás jedna vaše část stále sráží dolů, když vám předhazuje vaše vlastní chyby a zpochybňuje vás vašimi vlastními slovy a vůbec si z vás děla jen karikaturu, jen plátno, na kterém se může vyřádit v duchu moderního umění. Černá čára stékající po papíru. Jako slzy, jako krev, jako kapky deště. Černá čára vpíjející se do vašich rtů, vaší mysli, vaší duše. Černá čára plná úvah nad tím, k čemu tady vlastně jste.
Komu by tak asi mohly posloužit moje orgány? Komu prospěje tohle tělo, tahle ničemná schránka, která si vydržuje své parazitární vnitřní dvojče jako luxusní milenku? Komu tahle nesourodá mysl plná střepů a naostřených nožů, plná myšlenek na izolovanost, na život se zbrojním pasem, na život po životě? Kdo stojí o nevyžádanou poštu? Kdo si opravdu přepočítá drobné u přepážky?
Kdo si půjde jako divák dobrovolně sednout do sálu na největší filmový propadák jen proto, že je zlevněné vstupné?
Zpráva o změně stavu. Zpráva o změně vnímání, o změně osobnosti. Zpráva psaná v deliriu, vyvolaná nesouladem vnitřního mechanismu, zaviněná chybou lidského faktoru, který se dramaticky odporoučel k zemi, do změti kabelů připojených ke konečkům prstů. Píšu z posledních sil. Kdesi v koutě nabíhá záložní generátor a bliká skomírající žárovka u stropu. Uhlíkové vlákno.
Bude to zase dobré.
Dvě poloviny. Doktor Jekyll a pan Hyde.
Dvě neslučitelné poloviny.
Ale jen jeden život.
Bude to dobré. Odmítám brečet, protože to k ničemu nevede. A protože nechci ukázat slabost. Protože se nechci cítit jako naprostý zoufalec, protože nechci klesnout v očích svého druhého já, které má sklony k dramatičnosti.

Kdo si půjde jako divák dobrovolně sednout do sálu na největší filmový propadák?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama