Anonymní světy

20. srpna 2014 v 20:43 | Naerwen |  Z deníčku
Stojím na zpustlém parkovišti, kde jediná zdejší pouliční lampa je zarostlá křovinami a bodláčím a vůbec se nepodobá té
lucerně z Narnie. Škoda. Bylo by hezké mít v blízkosti něco známého, byť neživého. Bylo by hezké vědět, že někde nějak
začnu znovu. Možná právě proto se mi tak líbí představa reinkarnace. Narodit se znovu do podoby jepice, například.
Za jeden jediný den života se toho snad nedá zas tak moc zkazit. Nebo dělnice v mraveništi. Přesný řád, daná úloha,
součást zaběhnutého systému, součást společenství. Jedna z mnoha existencí v zástupu dalších a přesto nepostradatelná.


Stojím, v puse cucám ovocný bonbon a ta chuť příjemně škrábe na patře a na jazyku. Obloha je tmavě modrá s šedivým
mramorováním. Krásný den. Krásný poslední den.
Čekám, kdy zazní výstřel, kdy se složí na deštěm zmáčený asfalt tahle bezútěšná hromádka, které zbylo právě tak dost síly na to, aby odjistila spoušť a pozvedla ruku ke spánku.
Střih. Je to celé jen sen. Jen další z mnoha představ, jak odtud odejít, ať už důstojně, či jako ten největší srab.
Jiná myšlenka: o půlnoci si za zavřenými dveřmi toalety sypu do dlaně plnou hrst prášků; nezajímá mě, jaké to jsou, co tlumí, jde mi jen o to přestat cítit. Spát a spát a propadat se stále hlouběji do tmy, ze které už nikdy nevybřednu. Do tmy, kde mě nikdo nenajde, ale kde budu skrytá a v bezpečí a dost možná i šťastná. Stále nevyhovující?
První myšlenka na sebevraždu přišla v osmé třídě. Jednoduchá, chladná, vypočítavá, morbidní. Jít ztichlým domem do kuchyně, vzít z šuplíku nůž a rovnou v kuchyni se podřezat. Někdy jsem to dotáhla dál - až do postele. Schoulenou pod dekou s potiskem koňských hlav by mě hřála teplá krev vytékající z rány. A v době, kdy by vychladla a studila, zaschlá a přilepená na svrchním díle pyžama a na prostěradle, už by mi bylo všechno fuk. Jestli mě American Horror Story něco naučil, tak řezat vertikálně. Aby se to nedalo sešít.
Nějaký dopis na rozloučenou? Příliš romantické. Ale bylo by fajn dát vědět těm, které mám ráda, že pro mě znamenali opravdu všechno. Naprosto a úplně všechno. Že mi byli oporou, zpovědnicí, domovem. Že byli nepostradatelní a mně je líto, že jim to už nikdy nebudu moct dostatečně oplatit, protože teď a tady moje životní pouť zkrátka končí. Mám dost. Jsem po kolena obalená bahnem a vleču za sebou dvě zplihlá černá křídla, která mi museli k zádům přinýtovat. A tak to teď všude skřípe a lomozí, zatímco já se potácím mezi halucinacemi a známými citáty a zvráceným smíchem plynoucím z mého absurdního počínání a hledám nějaké tiché a klidné místo, kde to všechno utnout.
Proč se tímhle zaobírám tak často bez sebemenšího pocitu viny? Proč mě stíhají tyhle myšlenky, proč se mi zdá tak lákavá
představa přiložit si k hlavě zbraň? Proč se najednou nebojím polykat prášky po celých hrstech?
Možná proto, abych to už nebyla já. Abych nemusela dál takhle myslet a jednat. Abych se mohla nějak odprostit od vlastního těla, odstřihnout od všech těch pojítek a vláken, zbavit se toho, co mě tak deptá a štve a zanechává do očí bijící i neviditelné rány. Mělká i vyhloubená koryta pro krevní řečiště, kterými se dá vyplavit vše. Zacelené i krvácející rány plné odporu k sobě samé, k životu, ke svému tělu, ke svému chování.
Mám dost.
A jsem takový srab. Je snadné představit si, jak zvracím nedělní oběd, jak se nakláním nad záchodovou mísou, jak si strkám prsty do krku. Je snadné si to všechno představit a usmívat se u toho.
Realita? Z pocitu na zvracení je mi... No, na zvracení. Nesnáším nevolnost. Dřív, když to na mě přišlo (nejčastěji uprostřed noci, přičemž stále nechápu, jestli to mám brát jako nějaké podprahové sdělení),tak jsem jen ležela a třásla se a polykala sliny, kterých se mi v té chvíli nahromadilo pod jazykem pokaždé jen žalostné množství, v zoufalé snaze to co nejvíc oddálit. A když už to pak nešlo a musela jsem se odploužit na záchod, pokaždé jsem u toho brečela. Nebo aspoň nadávala, byť to jako nadávky vůbec neznělo, protože společně s natrávenými zbytky ze mě pak vycházely už jen nesrozumitelné steny. Znáte to, ne?
Nikdy to nedotáhnu do konce, protože v okamžiku, kdy zakleknu k toaletě, veškeré odhodlání je pryč. Ruka s nataženými prsty se zarazí pět centimetrů od pusy. Dál nic. Dál to nejde. Zdvihám tedy alespoň palec a vpravuji si do krku neviditelnou kulku.
No jo, je to tu zase. Všechny ty pocity, kdy mám chuť skoncovat se vším. Dopřát si naposledy kousek oblíbené čokolády, možná se projít zarostlou stezkou mezi poli a určitě napsat sáhodlouhé poděkování všem těm, co tu pro mě byli a jsou. Stále ještě tu jsou, ačkoliv by mohli utéct. Mohli by se vyděsit, mohli by začít uvažovat nad tím, kdo vlastně jsem. Nebo čím jsem se stala. Nebo jaký psychopat mě unesl a teď tu místo mě sedí a píše tyhle články a nosí moje oblečení a můj úsměv.
Nevím, co mi chybí. Nevím, proč se cítím takhle. Ono to sice zase přejde, ale je to únavné kolísání. Skoro jako kdybych byla závislá. Jednou v euforii, podruhé v mizérii a jde to tak pořád dokola zrychlujícím se tempem.
Jestli tomu tak vážně je, měla bych honem rychle najít tu drogu, která ze mě tohle udělala. Najít a podržet ji v prstech, ať už bude jakkoliv slizká a odporná, plivnout na ni a zahrabat ji do země. Zaházet vápnem, spálit, pohřbít, odstranit.
A vydat se dál, jako jsem si to slibovala.
Zbývá jen otázka, jestli s sebou skutečně vzít tu zbraň.
K sebeobraně.
Vůči sobě samé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama