Geometrie vzpomínek

18. srpna 2014 v 17:12 | Naerwen |  Z nálad
Sedím, před sebou sbírku peříček. Většinou pocházejí z polštáře. Prohlížím si je, otáčím v bledých prstech s okousanými
nehty, nastavuji je proti mdlému světlu za okny, hladím a vzpomínám. Říkám si, že bych je mohla nabarvit a pak zavěsit na
lustr. Ale večer se zhasnutými světly by mě ta dekorace taky mohla vyděsit. Špatně si zvykám na nové věci. Na nová prostředí.


Jsem introvert. Mám komplex méněcennosti. Chodím se skloněnou hlavou, počítám dlaždice a snažím se nešlápnout na spáru.
Málokdy mluvím sama od sebe. Je pro mě těžké začínat rozhovory, hledat nová témata. Je nemyslitelné zapojit se do probíhající debaty.
Nosím v sobě desítky dalších identit a jednu po druhé pohřbívám pod vrstvou zahanbené upřímnosti k sobě samé. Totiž že nebudu nikdy schopná být někým jiným. Protože si netroufnu. Měnit vlastní myšlenky se zdá být během na tak dlouhou trať, že k ní ani neexistuje mapa. Bez té se sakra nevydám ani do centra Prahy. Chci cestovat - Austrálie, Norsko, Island - ale jsem schopná ztratit se ve spleti východů z metra na Karlově náměstí. Fascinuje mě oheň, to třepotání plamene v krbu nebo na špičce sirky... Ale bojím se přiložit a sirku držet v ruce.
Chci být silná. Schopná. Jo, taky chci mít delší vlasy a víc odvahy. Chci najít samu sebe na podstavci jakéhosi pomníku v pět ráno, kdy mi bude od pusy samovolně stoupat kouř. (Nesnáším cigarety, takže bude muset být zima. Nenávidím zimu.) Chci mít vlasy, co mi budou spadat pod prsa, chci mít vedle sebe kelímek s pozvolna stydnoucím kafem a v ruce zápisník v takových těch nóbl deskách, co jsou na nich vytištěné novinové články. Chci pozorovat mlžný opar nad probouzejícím se městem a první lidské existence, co mě budou bez povšimnutí míjet, zatímco já o nich během jediného letmého pohledu zjistím vše.
Chci psát a nemyslet na nic jiného. Psát a přirovnávat to k duševní očistě, tak jako už tolikrát. K vyndavání třísek. K mlčenlivé bouři daleko za obzorem. K bouři, která duní v mém mozku a občas se přelije do rukou, když zuřivě škrábu nebo kreslím a kdy tahy štětcem připomínají spíš seknutí drápem jakéhosi zvířete, netvora ukrytého v mém těle, v noře důmyslně vyhrabané tak hluboko, že k němu nikdo nemůže. Jsem estét do morku kostí. Do posledního svalového vlákna.
Kličky střev. Výstelka dělohy. Kde bydlíš, ty potvoro? Odkud mě začneš jednoho dne zase rvát na kusy?
Odkládám peříčko a potřásám hlavou. Do očí mi spadají ty neuvěřitelně kratičké prameny vlasů. Mám ofinu. Jsem nadšená, fakt.
Stříhala jsem se sama a vlasy odmítají dorůst. Když jsem viděla napáchanou škodu, radši jsem ty nůžky odložila. Bože.
Nemůžu uvěřit, že se hrnu někam, kde to absolutně neznám, do zaběhnutého kolektivu, kterému můžu sotva nabídnout něco záviděníhodného, něco, co by ještě neměl, ba dokonce postrádal.
Sedím, před sebou sbírku peříček. Budu chytřejší než Ikaros, slibuju. Prostě se nebudu ohlížet zpátky.
Mám tu taky zavařovací sklenici s drobnými, gumičky do vlasů, vystříhané obrázky z dávno zapomenutých vydání dětských
časopisů a o kousek dál staré sešity, z nichž jsou stránky se školními texty vytrhané a nahrazené kresbičkami.
Mám slabost pro ty roztomilé emo králíčky. Taky pro srdce sešňěrovaná k sobě jako korzety. (Pokaždé z nich ještě trčí jehla.) Pro důvěrná objetí, pro dlaně zahřáté o šálek čokolády, pro vůni vanilky, pro staré vytahané svetry (nejlíp šedivé), pro ty geniální chlupaté ponožky, pro upřímné úsměvy, pro barvy na sklo (nejvíc pro červenou), pro sešit v tvrdých černých deskách dovezený z Anglie, kterému tak trochu bláhově přezdívám můj deník a nikdy jsem do něj nezaznamenala ani čárku ze svého života. Z obav o to, kdo by si ho přečetl.
Mám slabost pro smích, pro sledování filmů pod dekou, pro brzká červencová rána, pro déšť, pro obaly od hudebních cédéček, pro zkosené stropy a pokroucené sny beze smyslu.
Odraz světla pouliční lampy na hladině kalné louže. Topím se v ní, zatímco světlo se vzdaluje. A mizí. Jednoho krásného dne se probudím v dospělém těle závislém na kafi a prášcích na spaní, ve vyžehleném saku a úzké sukni (nenávidím sukně) a půjdu si vydělávat jako účetní, protože to je povolání s budoucností. Zkysnu v přihrbené póze jako nějaká groteskní socha z voskového muzea za haldami papírů, za barevnými bločky potřísněnými inkoustem, jak na ně bude můj nadřízený v rychlosti psát jakousi další poznámku a ukusovat přitom ze sendviče a drobit na pracovní stůl.
Vyprchá všechna vůně vanilky. Vyblednou barvy na sklo. Deník skončí zaprášený kdesi v nejspodnější přihrádce, stejně jako ostatní věci, které tu teď leží přede mnou a snaží se mi navodit pocit ztraceného dětství. Kdy jsem tak rychle vyrostla? Kdy jsem vyměnila sponky do vlasů, dětské korálky a puzzle za snahu zapadnout? Jak vysoká je ta daň za přizpůsobení se kolektivu?
Kde jsem vůbec nechala ty dobré vzpomínky?
Drsná kobercová vlákna škrábou do dlaní, když se o ně opřu a nakloním se blíž ke všem těm pomalovaným stránkám. Stupně tvrdosti tužek už jsou pro mě pojmy dávno známými, přesto ryju, ať je tuha měkká nebo tvrdá. Ať mám dobrou, nebo špatnou náladu. A když to pak chci vygumovat, zůstane tam ta bezbarvá rýha jako připomínka předchozího nezdaru. Jako vybledlé jizvy. Jako táhlý bílý sloupec na obloze po startu letadla. A tak dál.
Je to začarovaný kruh. Nemůžu ven a ani nechci. Nechci se toho vzdát, nechci vyrůst... Ale nechci se ani vracet.
Nostalgie...?
Pfft. Jsem rozhodnutá. Nasednu na jednorožce a vypravím se za oblouk duhy hledat světlo. Pustím si k tomu rock a cestou se stavím pro nejlepší kamarádku a vezmu ji s sebou. (Ale slibuju, že na tom letišti pak budeš včas.)
Pořád ještě jsem nepřišla na to, jak říct "Děkuji" takovým způsobem, aby v něm zazněla všechna ta nahromaděná důvěra a vděčnost. A pořád nad tím přemítám, zatímco si zamyšleně ťukám štětcem o spodní ret. Je rozkousaný, tentokrát do krve. Ale to není nic nového. Ani já nejsem. Jsem stále ten původní přebal, původní znění... Jediné, co se změnilo, je cena. Sražená prudce dolů.
Výprodej.
Kdyby byl někdo, kdo by chtěl přijít a vzít si nějakou z mých identit, vdechnout jí život, ukázat směr a vydat se s ní ruku v ruce na cestu, nepokrytě bych ho obdivovala. Kdybych měla přijít o všechny své identity, nevadilo by mi to. Nevyužitý potenciál chátrá mezi sevřenými stěnami. Jediné dveře, zamčené, jediné světlo v dálce. Pošlu jim všem vzdušný polibek a stále budu vyživovat toho svého netvora. A kdoví, třeba si někdy prorazí cestu ven a ani mě u toho nezabije. A pak se vydám na cestu s ním. Na poslední cestu.
Říkám si, že by mohl mít aspoň jeden roh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama