Září 2014

Kiss me, kill me (1)

20. září 2014 v 18:18 | Naerwen |  Z nápadů
Stáli pod vývěsním štítem antikvariátu a k nohám se jim snášely krůpěje deště. Den měl příchuť studeného kafe, které ráno zůstalo osamoceně stát na kuchyňském stole, zatímco se v objetí odploužili zpátky do ložnice.
Když se teď podívala dolů na svoje boty, v úšklebku si vtáhla mezi zuby spodní ret a potřásla hlavou. V půlce snažení ji přestalo bavit šněrovat tkaničky. Stála tam v těch vysokých černých botách, konce tkaniček splývaly do kaluže, zelený kabát byl nasáklý deštěm za těch několik minut cesty od autobusové zastávky až sem.
Vzhlédla, víčka přivřená, jak ji do nich bodaly dešťové kapky. Dívala se na něj.

Vykoupená hříchem

19. září 2014 v 22:34 | Naerwen |  Z nápadů
Hledíš do spleti krvavýho listí, svět kolem tebe šediví. Všechno ztrácí smysl. Zůstáváš sama, chycená do obrazu utrpení, na pootevřený rty ti sedá jinovatka. Vnímáš, jak celý tvoje tělo spěje ke zkáze. Hrudní koš ti obscénně roztahuje žebra k posledním zrychlenejm nádechům. Tak prudce, až se ti lámou a tříští. Derou se skrze tvoji kůži bez pigmentu a tentokrát je to doopravdy - ne jako v době, když sis po několik týdnů potajmu obracela žaludek naruby.
Tělo ti plní vzduch plnej jedu a ledovejch kostek. Čím víc ho v sobě máš, tím horlivěji do sebe vtahuješ další, vděčná, že přichází konec. Tělo je stroj. Život je fikce. Celý se to rozpadá, všechno se ztrácí. Zapomínáš.