Místo, které miluji

16. října 2014 v 17:26 | Naerwen |  Hřejivá výzva
Hřejivá výzva. Na první pohled něco, co slibuje udržet nohy v teple celou zimu. A nejspíš to tak i bude, protože u některých témat se člověk docela zapotí. Ale o to větší zadostiučinění zažívá, když se mu povede zdárně dokončit další článek.
První téma nese název Místo, které miluji.
Zdálo se to být jednoduché.



Místo, které miluji

S úmyslem vrhnout se do prázdné poštovní schránky a zapečetit svou duši do dopisu, jehož adresát bude slepý, zasedla jsem jednoho rána k počítači a vyťukávala slova stejně monotónně, jako mi na okno dopadaly kapky deště. Souznění s přírodou. Mým druhým domovem je sychravá náruč podzimu. Pro svou vražednou krásu předznamenávající politováníhodný skon. Pro svou nespoutanost. Podzim si někdy představuji jako bledou ruku s drobnými jizvičkami, která napřed něžně pohladí kůru stromu, než z jeho větví serve i poslední krvavě rudý list. Miluju tohle období, který otevírá dveře jen jednou do roka a nese s sebou déšť, barevné listí a zataženou oblohu. Miluju dny zasklené do mlžného oparu, z nějž vane vůně horké čokolády. Miluju takřka jakékoliv místo zasažené podzimem.
Ale stejně tak miluju hutné, senem prosycené teplo koňských stájí, vůni knih mezi přeplněnými regály a vůni zeleného čaje, který se dá nejlíp vychutnat pod dekou a se sluchátky v uších. To všechno je můj druhý domov, protože bych se nedokázala rozhodnout, co z toho mám nejraději. Ale je ještě jedno místo. Místo, kam se uchyluji skoro stejně často, jako se nadechnu. Jediné, ve kterém nezabloudím, ač se rozrůstá. Vystavené na štosech knih, na blocích v tvrdých deskách, na fotografiích, které nikdy nevyblednou, protože jim oddaně vtisknu pečeť jen tady.
Nádech, výdech.
Je to imaginace.
To místo v hlavě, kde se člověk ocitne nejčastěji těsně poté, co si odejde lehnout. Kam se zatoulá během jízdy metrem. Místo, kterým vyplní jakýkoliv prostor a čas.
Vzpomínky. Sny. Představy. Kontrasty a paralely. Shodná zobrazení. V imaginárním světě ožívá úplně všechno a zároveň vůbec nic. V imaginárním světě jste sami se sebou (a sami sebou). V imaginárním světě je všechno jiné, ačkoliv příchutě a vůně zůstávají. A prožitky se opakují stále dokola, přikrášlené nebo realistické, protože tak, jak se staly, byly bez jediné chyby a nezapomenutelné.
Miluju imaginaci a schopnost ztvárnit v ní naprosto cokoliv. Miluju to místo seskládané z nocí pozorovaných vsedě na parapetu v noční košili, ze ztichlých uliček středověkých vesnic, kterými tiše našlapují vlčí tlapy, z morbidních krvavých polibků u cihlových zdí, mezi nimiž se v kaluži odráží srpek měsíce, seskládané ze srdcí tepajících pod hrudním košem, jemuž na jednotlivých žebrech hřadují holubi. Miluju to všechno, co imaginace dokáže stvořit a co umí ruce přivést k životu na plátně pomocí uhlu. Nebo na papíře obratnou volbou slov. Miluju to, co se skrývá za pravou hemisférou a ostýchavě pokukuje po šanci ztvárnit v myšlenkách další a další obrazy.

Miluju domov na opačné straně barikády, ten ničím neomezený prostor zaplavený inspirací a plodící takřka nekonečné množství námětů. Místo, kam se dá vždycky vracet a nikdy vás to nepřestane bavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama